Pevný disk ( HDD/SSD)
Pevný disk (anglicky Hard Disk Drive) je zařízení, které se používá v počítačích a ve spotřební
elektronice (např. videorekordéry) k dočasnému nebo trvalému uchovávání většího množství dat pomocí magnetické indukce.
Označení „pevný disk“ se v češtině uchytilo jako obecný pojem a obsahuje i SSD úložiště a další typy nemagnetických pamětí.
První komerční pevné disky se objevily v roce 1956, nejprve pro sálové počítače. Předchůdcem pevných disků je magnetická
páska a magnetický buben. Jejich současnými největšími konkurenty jsou SSD a USB flash disk, které využívají nevolatilní
(stálé) flash paměti.
Magnetický pevný disk - data na disku jsou uložena pomocí zmagnetizování míst na magneticky měkkém materiálu, které se
provádí pomocí cívky a elektrického proudu, přičemž se používají různé technologie záznamu a kódování uložených dat. Čtení
je realizováno také pomocí hlavy, ve které se při pohybu nad různě orientovanými zmagnetizovanými místy indukuje elektrický
proud. Zaznamenaná data jsou v magnetické vrstvě uchována i při odpojení disku od zdroje elektrického proudu.
Solid-state drive (zkratka SSD) je typ datového média, který ukládá data na flash paměť a na rozdíl od klasických
pevných disků neobsahuje pohyblivé mechanické části a má mnohem nižší spotřebu elektrické energie (příkon). SSD emuluje rozhraní
používané pro pevné disky (typicky SATA nebo ATA), aby je mohl snadno
nahradit. SSD mají výrazně nižší latenci a tím snadno dosahují vyšších
rychlostí při čtení, než nabízejí pevné disky. Nevýhodou ovšem je
výrazně vyšší cena v přepočtu vůči kapacitě.
Solid-state drive (zkratka SSD) je v informačních technologiích typ
datového
média, které na rozdíl od magnetických pevných disků neobsahuje pohyblivé mechanické části a má mnohem nižší spotřebu
elektrické energie.
Pro uložení dat je nejčastěji použita nevolatilní flash paměť. SSD jednotka, která používá volatilní paměť typu SRAM nebo DRAM, je někdy nazývána RAM-drive.
Metoda pro adresaci disku se u rozhraní ATA označuje jako LBA (anglicky Logical Block Addressing), sektory se číslují
lineárně. Není třeba znát geometrii disku, max. kapacita disku je až 144 PB (144 miliónů GB). Rozhraní SCSI používá lineární
číslování sektorů disku již od své první verze. Ostatní novější rozhraní již převážně metodu jako je LBA používají.
Pevný disk může být rozdělen na diskové oddíly, takže je logicky rozčleněn na více menších částí, se kterými operační
systém pracuje tak, jakoby to byly samostatné disky.
Sériové rozhraní SATA (Serial ATA) je nástupcem klasického ATA (retroaktivně přejmenované na PATA) rozhraní. Výhodou
SATA je vyšší rychlost, vyšší inteligence řadiče, umožňující optimalizaci datových přenosů NCQ, možnost připojování disků
za chodu systému (tzv. Hot Swap) a menší rozměry kabelů, které nebrání toku vzduchu ve skříni a tedy zlepšují chlazení
počítačů. Z hlediska operačního systému je řízení disků pomocí tohoto rozhraní shodné s paralelní ATA.